Loupil ale neuloupil

 

Loupil ale neuloupil®

 

            Znal jsem jednoho pána. No znal, vlastně neznal, ale on neznal mě, tak jsem si připadal ve výhodě. Ten pán se rozhodl uloupit město. Tak jak stojí a leží. Město se mu líbilo. Celé dlouhé noci trávil tím, že kolem něj chodil a přemýšlel odkud začít. Zkoušel za ně tahat, ale nešlo to. Chvíli do něj usilovně tlačil, jenže ono ne a ne se pohnout.

         Pak si všiml, že ve městě žijí lidé. Pozoroval je, jak chodí, kam chodí, kam chodí zpátky, a kam chodí, když nechodí tam, kam chodili. Lidi se mu líbili. Řekl si, když neumím uloupit město, zkusím alespoň uloupit tomu městu jeho lidi. Tak je začal chytat do sítí, ale sítě měly příliš velká oka, lidé byli rychlí a vždycky mu utekli.

         Potom objevil, že v lidech žijí sny. Sny neznal, sám chtěl jen uloupit město a lidi. Ptal se tedy lidí, o čem sní a lidi mu řekli, že jejich snem je uloupit město. Všem se snažil vysvětlit, že město je na to moc těžké a uloupit se nedá, ale oni nechtěli poslouchat. Chtěli mít město. Chodil a přemýšlel. Sny se mu líbily. Tak se rozhodl, že neuloupí to město, ani tomu městu lidi, ale těm lidem jejich sny. Chodil okolo těch snů a přemýšlel, jak je pochytat, tentokrát se mu to už přece musí povést.  Každý chce město, ale to je jen jedno a lidí je moc a navíc se město uloupit nedá.

Nakonec šel do místních novin, a ještě ten den ve večerním vydání stálo na poslední stránce toto oznámení:

 

KDO CHCE ULOUPIT MĚSTO, AŤ SE PŘÍŠTÍ SOBOTU DOSTAVÍ NA KOPEC

 

Hned od druhého rána se o tom ve městě živě povídalo, lidé se hádali, jak to chce udělat, jestli město odtáhne nebo odtlačí. A na konci dalšího týdne se celé město mačkalo na kopci za městem a čekalo na pána.

         Jenže já ho znal. Na jednu krátkou sobotu bylo to město jeho. Pak šel za lidmi na kopec a řekl: Vraťte se do města, teď už patří jenom Vám. A oni se radostně rozběhli tam, kam chodí zpátky a tam, kam chodí, když nechodí tam, kam chodili. A město bylo jejich.

         Znám toho pána. No znám, vlastně neznám, ale on nezná mě, tak jsem nejspíš ve výhodě.

          

 

                                                                                                           Tomáš Tajchner